Nedávno jsem při jízdě metrem narazila na leták, který měl oslovit ženy, které zjistily, že jsou nečekaně těhotné. Leták nabízel služby ohledně umělých potratů, průběhu zákroku, selhání antikoncepce atd. Ačkoliv se nepovažuji za puritánku, k potratům mám záporný vztah (jak popíšu viz níže), docela mě tedy pobouřilo, když někdo veřejně nabízí, zjednoduším-li to, „potrat na počkání“. V někom to vyvolalo pravděpodobně stejnou reakci, protože telefonní číslo a internetovou stránku strhnul. Stejný den jsem narazila znovu na podobný leták, akorát neporušený.

Později jsem si danou stránku na internetu našla a k mému překvapení nemá za cíl zprostředkovávat potraty, ale naopak, snaží se propracovanou informační kampaní přimět ženu k tomu, aby si rozmyslela své rozhodnutí plod zabít, dále vyvrací tradiční propotratové argumenty. Mezi nimi mě pobavil klasicky omílaný, tedy že „Hitler a nacisté byli také proti ženině volbě“, kdy autoři argumentů proti potratu trefně upozorňují, že se jedná akorát o laciné zdiskreditování těch, kteří jsou proti potratům, tím, že je druhá strana označí za nacisty.

Vystoupí-li někdo s názorem proti potratům, automaticky bývá zařazován do škatulky jako ortodoxní křesťan, fanatik, extremista apod. Je opravdu zajímavé, že když se jedná o lidská práva a svobody, má se každý levičák na pozoru, aby někdo (například uprchlíci, příslušníci národnostních menšin aj.) nebyli náhodou kráceni na svých právech, obzvláště na tom nejdůležitějším – tj. právu na život. Naopak, jedná-li se o nenarozené dítě, které samo o své existenci v děloze jen stěží rozhodne, liberálové okamžitě vyrukují s právem ženy na svobodu volby. Opravdu zajímavá svoboda.

Vždy je nějaké řešení, ať už žena předá své dítěti k adopci po 6 týdnech nebo (v tom nejkrajnějším případě) dá dítě do baby-boxu (ačkoliv je z morální stránky smutné, že takový institut na „odložení“ dítěte musí vůbec existovat, je to stále lepší, než najít dítě zabalené v igelitce v kontejneru). Samozřejmě, že bojovníci za „svobodu“ namítnou, že u adopce ono šestinedělí kdesi v ústavu poznamená život dítěte na zbytek života (současná legislativa totiž neumožňuje adoptovat dítě před ukončením 6 týdnů po porodu mj. z důvodu možné změny názoru matky), na druhou stranu potenciální adoptivní rodiče mají vždy o dítě zájem v nejzazším termínu po narození (dítě se tedy ve většině případů dostane ihned k adoptivním rodičům, aniž by muselo do kojeneckého ústavu), navíc je stále možnost, že se biologická matka rozhodne o dítě řádně starat. V každém případě mi přijde lepší, aby dítě mohlo žít.

V určitých záležitostech se ale s fundamentální linií odpůrců potratů neshodnu.

Podle ortodoxních protipotratových aktivistů potrat nepřichází v úvahu nikdy, ani když je žena znásilněná (prohlubuje to její trauma) nebo by se dítě mělo narodit postižené – dítě má vždy právo na život.

Mé stanovisko:
Znásilnění ženy je záležitost, která otřese celým životem ženy. Je pochopitelné, že nechce, aby dítě neslo geny sexuálního devianta nebo muže jiné barvy pleti. Ještě na základní škole k nám do třídy přišla na besedu protipotratová aktivistka, která se podílela na fungování azylových domů pro matky, které neměly kam jít. Ta dáma, která mimo jiné neuznávala ani hormonální antikoncepci kvůli zabití samotného zárodku, nám vyprávěla o ženě, kterou znásilnil černoch. Žena otěhotněla a rozhodla se ponechat si dítě. Na znamení svého vítězství nad násilníkem pojmenovala mulatské dítě Viktor (podle angl. victory – vítězství). Žel svým počínáním tato matka zasadila evropskému genofondu větší ránu, než kdyby bývala šla na potrat.

U hrozby, že se dítě narodí postižené, rozhodování není tak jednoduché vzhledem k tomu, že mnohdy se lékaři mohou mýlit. Přesto, pokud se má dítě nevyhnutelně narodit např. s Downovým syndromem, který se zjistí ve velmi raném stádiu těhotenství, umělé přerušení těhotenství může zamezit mnoha trápení, jak ze strany rodičů tak dítěte (jiná je ovšem otázka, kdyby hrozilo, že žena nebude moci mít po takovém zákroku děti už nikdy).

Je rozdíl v situaci evropských zemí, kde nyní bojujeme s nízkou porodností původního obyvatelstva. Oproti tomu u zemí, které dlouhodobě trpí chudobou, velmi nízkými životními podmínkami, prabídnou hygienou, vysokým počtem narozených dětí s AIDS (typickým příkladem je Zimbabwe), v těchto chudých státech je potřeba zaměřit se na kontrolu porodnosti, aby každé narozené dítě nečinilo stav ještě neúnosnější než je.

V civilizovaných zemích je problém jiný – často umělé přerušení těhotenství podstupují úspěšné a inteligentní ženy, které by svému potomku mohly poskytnout velice slušné podmínky pro život, ale z jistých důvodů (často kariérních) se rozhodnou o dítě pod rukama chirurgů přijít. Naopak rodiny s nízkým socioekonomickým statusem, které nejsou schopny zajistit uspokojivé podmínky (nemám na mysli peníze, ale například hygienické standardy atd.) pro jedno dítě, natož pro několik potomků, mají v mnoha případech dětí několik a jsou závislé na sociálních dávkách z veřejného rozpočtu. V tomto ohledu souhlasím s řešením jistého bývalého amerického senátora, který navrhoval, že je jen na ženě, kolik dětí bude chtít mít, ale nad určitý počet dětí nemá stát zaopatřovací povinnost – tím by se dal vyřešit problém, kdy problémové rodiny mají 6 dětí, hlavně jako prostředek financí.

Ideální není samozřejmě ani zákonný zákaz potratů, který by mohl to vést k posílení všelijakých „řezníků“, kteří by potraty prováděli mnohdy neodborným a pro ženu vysoce nebezpečným způsobem.

Závěrem bych chtěla shrnout, že v dnešních podmínkách je opravdu na každé ženě, jak se rozhodne (ať se nám to líbí nebo ne), ale měly bychom si uvědomit, že odepřením narození evropského potomka zasazujeme hřebíček do rakve, na které stojí nápis Tradiční Evropa!